Kvůli práci nespal a skoro se neuživil.
Dnes je v Pardubicích uznávaným lékařem

Pět otázek pro pardubického chirurga Jana Tišera | Video a text: Jakub Louda

Pardubický deník, 25. 5. 2025

Všeobecný chirurg Jan Tišer provozuje v Pardubicích už 17 let úspěšnou soukromou ordinaci. Postupně se prosadil v České republice jako specialista na operace očních víček a křečových žil. Stále ale také dělá i praktického lékaře. „Stále mne baví léčit lidi. Je to má hlavní motivace, proč medicínu dělám. Aktuálně mám v registru zhruba dva tisíce pacientů,“ uvedl 58letý lékař.

Narodil se do lékařské rodiny, prošel špičkovými pracovišti v Mladé Boleslavi nebo Hradci Králové, zažil euforii intenzivní medicíny i složitou finanční situaci. „Nejtěžší bylo období mezi třicátým a čtyřicátým rokem života, kdy se nám narodila dcera a manželka nastoupila na mateřskou dovolenou,“ řekl Jan Tišer v rozhovoru pro Pardubický deník.

V něm také čtenářům představil svůj životní příběh od dětství přes bohaté zkušenosti na ARO oddělení nebo na kardiochirurgii až po úspěšnou kariéru v soukromé praxi všeobecného chirurga. „Lidé mě dnes mají zafixovaného spíše jako plastického chirurga. Musím je často opravovat,“ usmívá se.

_______________________________________________

Mohl byste prozradit, kde jste vyrůstal a jaké jste měl dětství?

Narodil jsem se v Mladé Boleslavi. Městu dominuje automobilový průmysl a mnoho mých známých i členů rodiny v něm pracovalo. Můj dědeček byl karosář a navrhoval raznice, což mě už odmala vedlo k zájmu o technické obory. Často mi popisoval detaily své práce, a právě z těchto rozhovorů jsem si odnesl mnoho cenných poznatků. Například myšlenka, že něco je třeba nejprve nahrubo vytvořit, přenést na místo určení a teprve tam přesně „dopasovat“. To je princip, na který si často vzpomenu i při očních plastikách.

 

Inspiroval vás právě dědeček, když jste zatoužil stát se doktorem?

Spíše mne v tomto smyslu inspirovali oba rodiče, kteří byli lékaři, takže jsem vyrůstal v prostředí, kde se o medicíně mluvilo každý den. Ti spolu doma probírali různé případy nebo se vzájemně radili. Ve škole mě bavila biologie, takže jsem se moc dlouho nehledal. Děda k tomu spíše přidal další rozměr. Jeho smysl pro preciznost a schopnost řešit technické detaily mě hodně ovlivnily.

 

Jaký jste byl student?

Možná těžší studijní kapitolu pro mě představovalo studium na mladoboleslavském gymnáziu, kam jsem nastoupil v roce 1981. Styl výuky byl postavený na memorování velkého množství informací, bez potřeby s nimi dále pracovat v logických souvislostech. Museli jsme se například naučit mapu Sovětského svazu nazpaměť - kde ústí řeky, kde leží přesně města, pohoří… To samé v dějepise – přesně každé datum, vše bez hledání vztahů mezi jednotlivými událostmi. Po maturitě jsem se dostal na medicínu v Hradci Králové. Jako medik bych se neoznačoval za příkladného studenta. Učil jsem se jen ve zkouškovém období. Studiem jsem nicméně prošel poměrně hladce.

 

Měl jste během studia medicíny nějakého mentora nebo učitele, který vás ovlivnil?

Byla jich celá řada. Lékařská fakulta v Hradci Králové neměla podle mne nikdy nouzi o přirozené autority.

 

Jaké byly vaše lékařské začátky?

Na počátku 90. let jsem nastoupil na ARO do Mladé Boleslavi, což bylo špičkové pracoviště s velice progresivním primářem. Byl vždy v oboru o několik kroků napřed, takže jsme záhy po sametové revoluci disponovali prvními exempláři sofistikovaných dýchacích přístrojů pro intenzivní péči nebo špičkovým anesteziologickým vybavením. Byli jsme všichni poměrně mladí, natěšení na práci a záhy jsme mohli pracovat samostatně. Tenkrát jsme asi nepotřebovali spát, těšili jsme se na nové věci, byli jsme svobodní, peníze nebyly moc důležité…

 

Vzpomenete si na svého prvního pacienta?

Na úplně prvního ne, ale ve vzpomínkách mi z té doby „uvízl“ jeden mladý člověk – jmenoval se Petr. Měl po autohavárii přerušenou míchu. Nemohl se hýbat, samostatně dýchat, mohl jenom šeptat. Každý den jsem za ním zašel si popovídat. Samozřejmě to nedopadlo dobře.

 

Co vás přimělo opustit ARO a hledat jinou cestu?

Postupem času jsem zjistil, že mi na ARU chybí diagnostika. Pracovní náplň totiž byla převážně o podávání anestezií a k intenzivní péči jsem se dostal spíše jen o službách. Po pěti letech praxe jsem dostal chuť podívat se na medicínu ještě z jiného úhlu. Ve třiceti letech jsem opustil Mladou Boleslav a přestoupil na kardiochirurgické oddělení do Hradce Králové – jako chirurg, kde jsem strávil dalších šest let. Tehdy jsem si uvědomil, že si nejsem jist, zda chci v nemocnici zůstat až do důchodu.

 

V jakém smyslu?

Každá nemocnice je poměrně velký subjekt s omezenými možnostmi cokoli ovlivnit, změnit. Pak je tu i spousta služeb, včetně víkendů, svátků. Někomu to ale vyhovuje.

 

Pamatujete si, kolik jste jako mladý lékař bral?

To si pamatuji úplně přesně. Moje základní mzda z osmihodinové pracovní doby ve 30 letech byla polovina průměrné mzdy v republice. Na ARO jsme to museli dohánět službami. Nebylo nic neobvyklého, že jsem doma spal jen třikrát v týdnu. Za měsíc jsem odpracoval běžně i 200 hodin přesčasů. Ještě hůře byli placení lékaři, kteří vyučovali mediky na lékařské fakultě. Dneska je to v nemocnicích již o trochu veselejší.

 

Co vám v té době nejvíc chybělo?

Nevím co nejvíc, prostě jsem cítil, že je potřeba změna.

 

Jaký byl pro vás začátek v soukromé praxi?

Začal jsem jako praktický lékař se smluvním vztahem s pojišťovnami. Pro obor chirurgie jsem smlouvy nechtěl. Rozhodl jsem se – podobně jako většina zubních lékařů – provádět chirurgické výkony za přímé platby. Ty mi umožnily provádět zákroky tak, jak si podle mne zaslouží. Například v případě operací křečových žil zákrok běžně trvá i 60 minut i déle. V nemocnici je to často jen 20 minut. Výkon je ale mnohem šetrnější. Výsledkem je pooperační stav, který nevyžaduje pracovní neschopnost. Nejsou žádné otoky, modřiny. Výsledek má menší sklon k recidivě. Díky smluvnímu vztahu praktického lékaře jsem měl jistotu základního příjmu k udržení provozních nákladů. V chirurgii jsem tak nemusel „tlačit na pilu“, chirurgičtí pacienti postupně přibývali.

 

Měnila se nějak struktura poskytované chirurgické péče?

Nejdříve jsem nabízel celou škálu dalších chirurgických zákroků, jako operace kýl a podobně. Operace kožních převisů horních očních víček je dnes ale na naší klinice nejpopulárnější. Varixy jsou na druhém místě. Ostatní běžné ambulatní chirurgické výkony provádíme rovněž. Myslím, že v případě provozování každé soukromé praxe člověk musí prostě akceptovat poptávku. V každém městě a v každé jeho části se přitom může výrazně odlišovat. Formuje ji vaše konkurence, sociální status obyvatel, nemocnice v okolí…

 

Kolik máte za sebou takových zákroků?

Já je nepočítal, ale hodně.

 

Vy jste zmiňoval, že jste zároveň i praktickým lékařem. Proč jste tuto branži neopustil?

Asi jsou to stejné pohnutky, pro které jsem šel na medicínu. Když léčíte lidi, tak vás nic nenutí pochybovat o tom, že jste užiteční. Proto mám potřebu provozovat i ostatní chirurgické výkony. V oblasti striktní estetické medicíny vyloženě léčebný rozměr nevidím. I ten folklor, který s ní souvisí, mi úplně nepřirostl k srdci.